poutní kostel sv. Jana Křtitele

Dnes vám přineseme ukázku vývoje církevní stavby od jejího vzniku až do současnosti. Co se s kostelem může dít, jakou proměnou může projít a slouží ještě svému účelu? Zaměřím se na kostel sv. Jana Křtitele, jehož pozůstatky jste mohli vidět o vánočních svátcích v pohádce Z pekla štěstí 2. Zřícenina kostela sv. Jana Křtitele se rozprostírala 8 km jižně od Plané ve vesnici Svatý Jan neboli Sankt Johann. Vesnice vznikla v 15. století. Na konci druhé světové války byla vesnice válečným dějištěm. Německá vojska šla skrz vesnici silnicí směrem Planá – Haid. Piloti stříleli na německá vozidla, jejichž posádky se schovávaly v domech. Při těchto bojích shořela dne 19. dubna 1945 celá východní strana vesnice. Dnes tu zbyla jen zřícenina kostela sv. Jana Křtitele.

Poutní kostel sv. Jana Křtitele u Kočova se nachází v údolí Sedlišťského potoka, sedm kilometrů na východ od Tachova. Nejstarší historie tohoto místa je nám dodnes neznámá. Nejstarší svatyně se tu měla nacházet již v 11. století. Ve 13. století, za vlády Přemysla Otakara II., tady mohl být postaven kostel sv. Jana Křtitele. Staviteli měli být němečtí horníci, kteří uctívali sv. Jana, Sv. Annu a sv. Jakuba. Z roku 1578 máme dochovanou zmínku o bohoslužbě vykonané v kostele sv. Jana Křtitele brodským farářem, jenž byl údajně evangelistou. Od roku 1638 byl kostel v pastorační péči plánského faráře Adolfa Losa.

Barokní stavba zde vznikla mezi roky 1728-1732. Dne 24. června 1732 byl kladrubským opatem Siebertem kostel sv. Jana nově vysvěcen. Stavbu financoval majitel plánského panství hrabě Václav ze Sinzendorfu. Vnitřní prostory vymaloval buď malíř V. S. Schmidt z Plané, anebo, podle německé literatury, Eliáš Dollhopfov.

Roku 1781, za josefínských reforem, byl kostel uzavřen a 1804 zcela opuštěn. V některých pramenech se uvádí, že byl kostel zrušen již roku 1784. V roce 1801 bylo v uzamčeném kostele pod vedením Karla Okla, rektora plánské školy, uvedeno jeho žáky oratorium „Stvoření“ od F. J. Haydna za velkého potlesku znalců a kritiky církve.

Kolem roku 1830 žádali podnikatelé Josef Müller, malíř porcelánu z Bečova, a Antonín Lill hraběte Nostice, majitele panství, o kostelní stavbu. Mimo jiné v žádosti prosili o odprodání přilehlého pole a louky, kde měli v úmyslu postavit další tovární zařízení, nejspíš mlýn na hmotu. Z protokolu z 5. ledna 1831 vyplývá, že získali kostel s pozemkem do emfyteutického vlastnictví, jehož roční nájemné bylo 50 zlatých. Dále měli povolení upravit tok potoka, aby mohli používat vodu k výrobním účelům, a to za 3 zlaté. Pole a louku také získali do dědičného pronájmu za 15 zlatých na rok. Müller měl k rozjetí továrny použít svůj majetek. Dřevo pak měli odebírat od správy plánského panství za běžnou cenu, s odkladem zaplacení na tři roky. Nakonec bylo ještě vyhrazeno předkupní právo na porcelánku pro majitele panství Planá. Kostelní stavba byla přebudována stavitelem Janem Krausem na porcelánku. Předběžně měla přestavba stát 1 770 zlatých. Při přestavbě byla zazděna původní okna. Dodnes můžeme spatřit i trámové kapsy, které nesly podlahy.

Továrna ale zisk nepřinesla. Byla zadlužená, a tak věřitelé zažádali o soudní soupis dluhů, který celkem tvořil 10 427 zlatých a 12 krejcarů. Do roku 1847 se panství Planá pokoušelo pomocí inzerátu prostory porcelánky pronajmout či prodat v novinách Prager Zeitung, ale marně. Kostel byl nakonec rozebírán na stavební materiál.

V roce 2000 se v kostele natáčel film režiséra Zdeňka Trošky Z pekla štěstí 2. Bylo zde ztvárněno peklo. Kostel byl pro tento účel pekelně vymalován černou a rudou barvou. Po natáčení byl opuštěn bez sebemenší úpravy a chátrá dodnes.

 

DOPORUČENÁ LITERATURA:

• HOFMANN, Gustav. Sborník okresního muzea v Tachově. Tachov – Okresní muzeum v Tachově, 1974.
• PROCHÁZKA, Zdeněk. Plánsko a Tachovsko. Historicko-turistický průvodce č. 17. Domažlice – nakladatelství Českého lesa, 2002. ISBN 80-86125-24-6.
• SENFT, Eduard. Geschichte der Herrschaft und Stadt Plan in Böhmen. Plan, 1876.
• Über Grenzen hinweg. Geschichte, Land und Leute des Plan – Weseritzer Bezirkes, Tirschenreuth und Mähring. 1964.